28. říjen dříve....
Projev prezidenta republiky Václava Havla ke státnímu svátku České republiky
Vladislavský sál Pražského hradu, 28. října 1993
Vážené slavnostní shromáždění,
vážení spoluobčané,
dnes je tomu sedmdesát pět let, co povstal lid českých zemí, aby v souladu s mnohaletým úsilím svých politických vůdců vyhlásil samostatný stát. Politickou reprezentaci slovenskou, která se spolu s českými předáky účastnila odboje, záhy podpořila i slovenská společnost. Ten den vzniklo Československo. Stát, který se po dvacet let své meziválečné existence, přes různé rozpory, jimiž byl vnitřně zatížen, těšil obecné úctě jako jeden z ostrovů pořádku a demokracie v tehdejší neklidné Evropě.
V preambuli naší ústavy se praví, že Česká republika se hlásí ke všem dobrým tradicím státnosti československé. Znamená to, že zcela přirozeně navazujeme na vše cenné, co nám odkázala první československá republika, tedy na všechny základní hodnoty, na nichž byla založena, jako jsou parlamentní demokracie, idea právního státu, orientace na západní liberální civilizaci. Ale nejen to: k těmto hodnotám patří i tolerance, slušnost, humanita a spoluodpovědnost za věci obecné. Tvůrci nové republiky vycházeli z naděje, že ideály francouzské a americké revoluce o občanské rovnosti se stanou základem nových vztahů mezi evropskými státy a národy. Masaryk nejednou vysvětloval, že naše otázka je otázkou lidskou. Chtěl tím říct, že nejlepším a vlastně jediným možným národním a státním programem je vytvářet dobré lidské společenství, ctící univerzálně platné morální a občanské zásady.
Domnívám se, že dnes máme ty nejlepší předpoklady k tomu, abychom tyto dobré tradice rozvíjeli. Principy, na nichž stavíme Českou republiku, jakož i ideály, k nimž se upínáme, jsou totožné s principy a ideály, jimiž se řídili zakladatelé Československa. Plným právem se proto hlásíme k 28. říjnu jako ke svému státnímu svátku.
A přece tu je určitý rozdíl. Československo už neexistuje. Nezanedbatelná část slovenské společnosti podpořila ve volbách politickou reprezentaci, která dala po složitých státoprávních jednáních přednost samostatnému státu před další existencí federace. Češi tuto vůli respektovali. Přesto nemá smysl si namlouvat, že se nic nestalo. Mnozí z nás, byť možná v podvědomí a nepřiznaně, pociťují rozdělení Československa jako neúspěch. Bylo by nepřirozené, kdyby tomu tak nebylo. Vždyť Češi - jako ti, kteří se tak výrazně zasadili za vznik Československa, po celou dobu jeho existence se s ním silně identifikovali a pociťovali za ně tudíž i silnější odpovědnost - stěží mohou být k jeho zániku lhostejní. Dějiny se však neřídí a nemohou řídit jen logikou citů. Pochopíme-li to, pak rovněž pochopíme, že se zraněním, kterým pro mnohé z nás bylo naše rozdělení, se nevyrovnáme ani tím, že ho budeme popírat či bagatelizovat, ani tím, že se jím budeme trvale dojímat, tesknit po tom, co už není, a trápit se otázkou, zda tomu, co nás zranilo, nešlo nějak zabránit. Jedinou cestou je mužný pohled do tváře pravdy a tvořivá práce na takové budoucnosti, která zcela přirozeně tuto ránu zacelí.
Demokracie, víra v univerzální hodnoty, skutečné evropanství - v tom je naše budoucnost. Budeme-li velkorysí, odvážní a moudří, pak se nemáme čeho bát. Naším nepřítelem nejsou dějiny, které zúžily kulturní i zeměpisný rozměr naší vlasti. Naším nepřítelem by mohla být jen malomyslnost, poraženectví, nostalgie, přízemnost, provincionalismus, izolacionalismus. Kdybychom se uzavřeli sami do sebe, omezili svůj horizont a svou totožnost pouze svým češstvím, propadli sentimentálnímu vlastenčení, nedůvěře k jiným a pocitu, že se teď musíme věnovat jen sobě samým, ublížili bychom si tím víc, než kolik nám mohlo ublížit naše rozdělení.
Československo existovalo necelé tři čtvrtě století. České země - se svou rozmanitě se proměňující státností - existují přes tisíc let. I na to bychom neměli zapomínat.
V této dlouhé a nejednou dramatické historii byly doby, kdy jsme byli významným, vlivným a respektovaným evropským státem, sebevědomě spolutvořícím evropské dějiny a tvořivě obohacujícím duchovní i politický život našeho kontinentu. V takových dobách jsme netrpěli komplexem malosti a netrápili se tím, že jiné státy jsou větší. Byli jsme prostě sami sebou, rovni jiným, a podíleli se s nimi na společném díle.
Česká republika se dnes opět stává váženým členem rodiny evropských států. Průběh a dosavadní výsledky její politické a hospodářské transformace jsou obecně uznávány. Chceme-li na této cestě úspěšně pokračovat, stačí, budeme-li klidně samozřejmí, slušní, spolehliví, otevření hlasu druhých a zároveň neokázale věrni sobě samým a všemu nejlepšímu, co v našem společenství je. Čím lépe se nám to bude dařit, tím lépe se nám bude hledět do tváře našich předků, včetně těch, kteří stáli u zrodu československé demokracie a kteří ji v různých dobách statečně a obětavě bránili.
Naším národním programem nemůže být pouze naše národní existence. Musí jím být dobré lidské činy.
Děkuji vám za pozornost
www.vaclavhavel.cz/Index.php?sec=3&id=1&kat=1&from=200